Co hrozí dětem, které se málo hýbou, a jak je přimět ke sportu

Životní styl, 17. 3. 2021

Foto: Shutterstock

Varování, že se dnes děti málo hýbou, slýcháme ze všech stran. Přitom nejde jen o plané řeči. Naši potomci mají opravdu ve srovnání s naší generací sportu poskrovnu. A tak jako sedavý styl života škodí nám dospělým, tak se negativně projevuje i na jejich zdraví.

Lékaři se dnes setkávají u dětí s onemocněními a poruchami, které byly dosud v tak nízkém věku zcela výjimečné. Viníkem je nedostatek pohybu. Ten může způsobit nejen bolesti pohybového aparátu či obezitu, ale i předčasný nástup puberty nebo nedostatečnou výšku v dospělosti. Jedinou možností, jak současnou neúnosnou situaci napravit, je děti rozpohybovat.

Vývoj dítěte v sázce

„Každé dítě potřebuje ke svému životu a správnému vývoji pohybovou aktivitu. U předškoláků mluvíme dokonce o období fyziologické hyperaktivity, kdy je dítě neustále v pohybu a střídá různé motorické činnosti. Právě předškolní věk je totiž nejdůležitější období, které určuje pozdější kvalitu života každého člověka. Pokud mají děti v tomto věku málo pohybu, může to mít velmi negativní následky na jejich fyzický i duševní vývoj. V tuto dobu se fixují tzv. posturální pohybové stereotypy – to znamená, že si dítě spontánní pohybovou aktivitou vytváří vzorce pohybu, které pak používá po celý zbytek života. Pokud se nezafixují do nástupu do školní docházky, nikdy se již správně nerozvinou, a jedinec pak využívá jiné (a nevhodné) stereotypy, což může mít dalekosáhlé následky,“ upozorňuje Doc. RNDr. Petr Sedlak, Ph.D. z Ústavu hygieny 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

Od kolébky

Dítě potřebuje dostat od rodičů prostor pro spontánní pohybovou aktivitu, dostatek času a motivaci. Zároveň je vhodné zařadit již od raného věku i tzv. řízenou pohybovou aktivitu, jako je plavání kojenců nebo cvičení na míčích. Od 1,5 roku se pak hodí cvičení rodičů s dětmi, při němž se kombinuje hra se cvičením s využitím různého nářadí a náčiní, takže se ideálně propojuje obojí – spontánní i řízená pohybová aktivita. A to je ten správný začátek pro rozvoj základních pohybových stereotypů.

Jakmile začnou batolata dělat první krůčky, měla by mít brzy možnost vyzkoušet si různé povrchy terénů. Proto je dobré brát je třeba do lesa. Pokud by totiž děti znaly jen hladký povrch, jako je asfaltový chodník nebo plovoucí podlaha, dělal by jim nerovný terén v budoucnu problémy, zakopávaly by a kompenzovaly by si to špatnými pohybovými vzorci, které by vedly ke svalovým disbalancím.

Jak často cvičit

A jak často by děti měly vykonávat nějakou pohybovou aktivitu, aby se správně vyvíjely? Například předškoláci ve věku 3–5 let by se měli spontánně pohybovat 3–4 hodiny denně a k tomu mít minimálně jednu hodinu řízené aktivity. Školáci by měli mít aspoň hodinu neřízené pohybové aktivity každý den a k tomu 3-4x týdně ještě hodinu řízené aktivity…

„To, jak často, správně a efektivně se dítě pohybuje, má zásadní význam na jeho vývoj a ovlivňuje například růst a formování kosterního aparátu, kvalitu kostní tkáně, rozvoj svalové soustavy, pubertální vývoj, celkový růst (dosažení finální výšky v dospělosti), reprodukční zralost (především u mužů), pohybové schopnosti (fixace pohybových stereotypů, koordinace, výkonnost) i psychický vývoj. Zároveň platí, že úroveň rozvoje motoriky v dětství formuje kvalitu života jedince a určuje jeho vitalitu ve stáří,“ říká doktor Sedlak.

Malý tlouštík = obézní dospělý?

Přitom realita je opravdu zneklidňující – hypokineze neboli nedostatek pohybu v dětském věku je bez nadsázky novodobým morem. Například podle studie z let 2012–2015 má 75 % dětí v mateřských školách oslabené držení těla, častý je i nedostatečný vzestup podélné nožní klenby (plochá noha) u dětí. Zároveň se neustále zvyšuje počet dětí s nadváhou nebo obezitou, a to včetně jejích závažnějších forem. Tím dochází i k nárůstu zdravotních komplikací (ortopedických, metabolických a hormonálních) spojených s nadváhou a obezitou.

Tady je nutné zmínit i další alarmující souvislost – podle průzkumů zvyšuje obezita v dětství pravděpodobnost předčasného úmrtí v dospělosti o 50-80 %. I další zjištění vyplývající z průzkumů není vůbec optimistické – až 60 % obézních 7letých dětí a 80 % adolescentů zůstává obézními i v dospělosti. Důsledky hormonální aktivity tukové tkáně pak mají za následek například dřívější nástup puberty a snížení finální výšky v dospělosti.

Cvičí celá rodina

„Láska nebo nechuť k pohybu je částečně zděděná, ale největší roli hraje příklad rodičů. Pokud chceme zvýšit pohybovou aktivitu dětí, musí to vidět v rodině, a to už od útlého věku. Dítě také musí být pozitivně motivováno za snahu, ne za výkon, a to jak v rodině, tak při hodině tělocviku,” připomíná PhDr. Iva Málková, zakladatelka společnosti STOB (Stop Obezitě), která se už více než 25 let zaměřuje na hubnutí, a upozorňuje, že na rozvoji obezity u dětí se dnes podílí ještě více než zvýšené množství přijímané stravy právě nedostatek pohybu.

„Dříve, než do našich domácností pronikla moderní technika, běhaly děti celé dny venku. Dnes tráví spoustu času sezením u televize nebo u počítačů. Rodiče je většinou dovedou, nebo častěji dovezou autem, 2x týdně na nějakou řízenou pohybovu aktivitu – sportovní kroužky, ale to pro jejich zdravý tělesný vývoj nestačí,“ upozorňuje doktorka Iva Málková. „Technické vymoženosti se podílejí na snižování naší pohybové aktivity, proto považuji za menší zlo aspoň je využít k pohybu. Ať už jde o různé cvičební podložky, televizní pohybové hry, počítačové aplikace, které poskytnou zpětnou vazbu o našem pohybu, různé přístroje od krokoměrů po fitbity, soutěžení v množství vykonaného pohybu na sociálních sítích nebo hledání kešek.“