Záškrt je téměř vymýcen, kvůli neočkování se ale může vrátit

Zdraví, 12. 10. 2020

Foto: Shutterstock

Záškrt – nemoc, jejíž název samotný zní děsivě. Bývaly doby, kdy na ni v některých částech světa umíral každý druhý člověk. Rozsáhlé devastující epidemie záškrtu v 19. století zasáhly většinu Evropy i Severní Ameriky, zabíjely bohaté i chudé a postihovaly převážně děti. Dnes už je ale choroba ve vyspělých zemích téměř vymýcena. Díky zavedení povinného očkování se u nás poslední nahlášený případ záškrtu objevil v roce 1995.

Ani dnes však nemáme vyhráno. Jak ukazují případy z několika evropských zemí, nemoc si vybírá svou daň i v 21. století. Mimo jiné i kvůli poklesu proočkovanosti a nedostatečným zásobám antidifterického séra.

Nenápadný začátek, smrtící konec

Záškrt neboli difterie je infekční onemocnění způsobené bakterií Corynebacterium diphtheriae. Napadá převážně horní dýchací cesty a nejčastěji se přenáší kapénkovou infekcí z člověka na člověka. Začíná se projevovat mírnou bolestí v krku, obtížemi při polykání a zvýšenou teplotou.

Po několik dnech však může přejít v těžkou povlakovou angínu. Postupně může dojít k rapidnímu zhoršení stavu s mohutným otokem krku, dýchacími obtížemi a horečkou přesahující 40 °C. Nemocný se dusí, polknutá tekutina spolu s krví odtéká nosem. Takové případy často končí smrtí.

Neveselá historie

Difterie trápila lidstvo po celá staletí. První zmínky o ní sepsal už Hippokrates v 5. stol. př. n. l. K pravděpodobně největšímu řádění choroby došlo v 2. polovině 19. století, kdy na záškrt v dobách epidemií umíral v některých oblastech světa každý druhý člověk.

Není divu, že lékaři a vědci usilovně hledali možnosti účinné léčby. Prvními průkopníky se stali německý lékař a bakteriolog Emil von Behring a jeho japonský kolega Shibasaburo Kitasato, kteří v roce v roce 1890 představili světu objev séra k léčbě záškrtu. Vakcína, jak ji známe dnes, začala být ovšem široce dostupná až v průběhu 30. let 20. století v kombinované trojvakcíně (záškrt – tetanus – černý kašel). K rutinnímu celoplošnému očkování proti záškrtu se v Evropě a Severní Americe přistoupilo až ve 40. letech 20. století, v tehdejším Československu konkrétně v roce 1946. O dvanáct let později byla nemoc na našem území v podstatě vymýcena. Vyhráno ale nebylo.

Poslední velké epidemie záškrtu v rámci Evropy a Asie propukly v 90. letech 20. století ve státech bývalého Sovětského svazu – tedy zejména v Rusku, Bělorusku na Ukrajině, v Tádžikistánu, a také v Mongolsku; tedy dlouhých 50 let po zahájení povinného očkování. Důvodem epidemií byl zejména pokles proočkovanosti populace. Celkový počet nemocných se tehdy vyšplhal až na neuvěřitelných 150 000 případů, nemoci podlehlo 5 000 lidí.

Ani dnes není zcela vyhráno

„V dnešní době už se v Evropě a v Severní Americe se záškrtem setkáme pouze výjimečně, je ovšem třeba zdůraznit, že je to právě díky systematickému dlouhodobému povinnému očkování. V zemích s endemickým výskytem záškrtu, kde je proočkovanost nedostatečná, jsou ročně nahlášeny tisíce případů záškrtu a úmrtnost se stále pohybuje mezi 5–10 %, u dětí mladších 5 let a u osob nad 40 let dosahuje dokonce až 20 %“ upozorňuje MUDr. Kateřina Fabiánová, PhD. ze Státního zdravotního ústavu.

Dva ojedinělé případy onemocnění záškrtem se však nedávno objevily i ve Španělsku a v Belgii. V obou případech šlo o malé neočkované děti (6 a 3 roky); mladší z dětí se bohužel lékařům nepodařilo zachránit. I v dnešní době je totiž léčba difterie velmi náročná z důvodu nedostupnosti antidifterického séra, které se po zahájení očkování přestalo vyrábět.

Světová zdravotnická organizace (WHO) stanovila odmítání očkování za jednu z deseti největších hrozeb lidstva. Jedinou a nejúčinnější formou ochrany proti záškrtu je povinné očkování v dětském věku. Odborníci však doporučují přeočkování i v dospělosti, zvláště pak nemáte-li dostatečnou hladinu protilátek. Také při cestách do zemí mimo Evropu a Severní Ameriku se doporučuje nechat se přeočkovat – zejména u starších cestovatelů, cest delších než 1 měsíc a při plánovaném užším kontaktu s místním obyvatelstvem, kupříkladu v rámci humanitárních aktivit.